Městská část Brno | Bohunice

Tak tedy při vstupní bráně našich dějin a to dějin Velké Moravy, shledáváme dva vynikající učence. Již tehdy byl zažehnut plamínek vzdělanosti, a třebaže zahořel jen skromně, jen tolik co umožňovala doba, znamenalo to v pravdě revoluční čin.

Filosof Konstantin a jeho bratr právník Metoděj – to každý ví – nebyli Češi ani Moravané. Byli to Řekové, synové soluňského vojenského správce Leona a jeho slovanské ženy Marie. Tedy bratři Lvové. Ale Konstantin s Metodějem jsou výjimeční především jinak. Jsou to první, trochu plastičtěji nasvícené osobnosti, jejichž historickou existenci již lze sledovat jako stopu lidí z masa a kostí.

Před nutným ale velmi stručným exkurzem do dějů devátého století, se pozastavme se nad jejich jmény. Tedy především Konstantin nebo Cyril? Tento jeden z největších byzantských učenců a možno říci i učenců své doby, celý život nesl své rodné jméno Konstantin. Řeholní jméno Cyril přijal těsně před svou smrtí při vstupu do kláštera. A Metoděj je rovněž řeholní jméno jinak rozeného Michaela, které přijal dávno před moravským angažmá. A dovolím si i připomenout, že až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril a Strachota pak špatným překladem řeckého Methodios, které  bylo mylně přikloněno k latinskému metus, což přeloženo znamená „strach“…

A nyní avizovaný krátký historický exkurs. Je polovina devátého století. Po rozpadu římského impéria mezi sebou o pozemskou moc již několik století tvrdě soupeří jeho východní část – císařská Byzanc s částí západní, kde si pozici upevňuje papežský Řím. Klidu není ani na zbytku kontinentu. Kníže a vládce Velké Moravy Rostislav buduje prosperující stát. K tomu potřebuje mít na své straně, tedy pod svým přímým vlivem i církevní správu. Doposud křesťanské záležitosti spravovali na Moravě v rámci misijního působení především kněží podléhající správě bavorského biskupa. Z tohoto důvodu píše žádost do Říma o povolení ustanovení moravské diecéze. Je odmítnut, neboť tehdejší papež je až příliš zadobře s naším západním sousedem. Rostislav tedy odesílá druhé poselstvo, tentokrát do hlavního města Byzance, Konstantinopole. A poselstvo je oslyšeno. Císař má eminentní zájem o ovládnutí území Bulharska. A k tomuto cíli je vhodné využít i jeho severního souseda, tedy území Velké Moravy. Z opatrnosti však neodesílá rovnou biskupa ale dva učence, kteří již však mají za sebou velmi úspěšnou diplomatickou dráhu. Jejich úkolem je připravit budoucí moravské kněze všech církevních stupňů a nechat je následně vysvětit v Konstantinopoli. Jen tak může být na Rostislavově území zřízeno samostatné biskupství. A jejich způsob výuky nových věřících byl velmi efektivní, neboť učili a psali ve slovanské, tedy lidové řeči. Za tímto účelem Konstantin vytvořil, první slovanské písmo hlaholici a přeložil do staroslověnštiny církevní literaturu. Jeho bratr, pak naopak přispěl k sepsání prvního občanského zákoníku (Zakon sudnyj ljudem).  A činili tak zcela přirozeně, neboť východní církve běžně používaly v liturgii lidové jazyky – koptštinu, arabštinu, syrštinu, arménštinu, perštinu, gruzínštinu i mnohé další.  Naproti tomu situace v západní – římské části byla odlišná. Tam byla od roku 380 preferována pouze latina, coby tamní místní lidový jazyk, který byl však ostatním národům a společenstvím odpírán…

Doba pak byla plná historických událostí. A výsledek je všeobecně znám. Staroslovansky sloužící kněží byli za přispění franského kléru a římských papežů z území Moravy nakonec nemilosrdně vyhnáni. Přeživší pak pokračovali ve svém usilování ve východní části evropského kontinentu, mimo přímý mocenský dosah Říma. Velká Morava jako státní útvar také záhy zaniká. Jako zázrakem se pak staroslověnština na dva okamžiky ještě na naše území vrátila. A to do sázavského kláštera zhruba o 150 let později za knížete Oldřicha a naposled pak do pražského kláštera Emauzy (podle toho Na Slovanech) tentokrát pod patronací Karla IV.

V západoevropském křesťanství preferující při bohoslužbách od poloviny 4 století, jak již bylo uvedeno,  jazyk latinskýje usilování o rozmluvu s bohem v běžném-lidovém jazyce, ač se to z dnešního běžného občanského pohledu na první pohled ani nezdá, stále otevřenou, nedopsanou kapitolou. A abychom zůstali na našem území, není v této kapitole zachycena jen ozvěna středověkých husitských kázání či pálení česky psaných knih včetně Bible Kralické v době Jiráskova Temna. Je v ní i zápis o smělé české liturgii církve Československé husitské založené v roce 1919.  A teprve II. vatikánský koncil konaný v letech 1961-63 dal bohoslužbám v národních jazycích nesmělý souhlas. To, že Ježíš mluvil se svým „otcem“ aramejsky s galilejským dialektem je přirozeně dávno, dávno nepodstatnou skutečností…

Ale rozbor tohoto stavu není cílem mého usilování. Považoval jsem jen za nutné velmi stručně zrekapitulovat základní dějinná fakta, ke kterým závěrem přidám dva letopočty. Prvním je rok 1880, kdy byli Cyril a Metoděj v Římě svatořečeni a druhým pak rok 1980, kdy na Silvestra byli oba bratři vyhlášeni papežem Janem Pavlem II. patrony Evropy. Oné Evropy, jejíž novou tvář osobně pomáhali svými skutky a životy kdysi dávno utvářet…

Tedy to, že je v prostorách našich obou základních škol u příležitosti 1150 výročí příchodu byzantských učenců na naše území instalováno jejich zpodobnění, prosím nevnímejte jen jako memento toho, že jsou v historickém paradoxu dnes výhradně oslavováni a vyzdvihováni především těmi, kteří jim nepřáli a zcela je zavrhli. Vnímejme prosím tento skutek jako symbol toho, že v každé době, ať se jeví jakkoliv špatná a nepřející či ještě horší, lze ctít přirozenou lidskost. A lidskost podpořená osobním vzděláním je hodnota, která si zaslouží a měla by mít své místo v hodnotovém žebříčku společnosti, která má zájem na svém trvalém rozvoji.

A také z tohoto důvodu tyto učence doprovází třetí osobnost, která má s nimi mnoho společného – a to přesvědčení v užitečnosti a potřebě vzdělávat sebe i ostatní, v akceptování lidství a ve schopnosti potlačit osobní prospěch před vyššími principy společenskými. A nakonec všichni tři mají společné i to římskokatolické zatracení a vyhnání. Tou osobností je, jak jistě poznání, Jan Amos Komenský. Právě před nedávnem mu poslanecká sněmovna vyčlenila význačný den v kalendáři, tedy 28 březen jako den jeho narození…

Závěrem mi dovolte, abych potrhl, že mi nešlo a ani nejde jen o okamžik motivovaný aktuálním výročím. Přál bych si, aby tyto tři, zde zpodobněné osobnosti našich dějin nejen žáky bohunických škol ale nakonec i jejich pedagogy a rodiče trvale vybízely ke zkoumavému zamyšlení se nad mnohými otázkami a mnohými interpretacemi jejich činů, které jejich odkaz doprovází…

…A hned tou první otázkou může být třeba dotaz na typ písma, a jakou že řečí byly vlastně sepsány obě žádosti knížete Rostislava…

A zcela nakonec jen krátce k užité symbolice. V otevřené knize umístěné mezi bratry je písmeno „S“ – označující slovo. Z písmen hlaholice „št, m, v“ je sestaven letopočet 863, neboť každému písmenu byla současně přiřazena i číselná hodnota. Zobrazený křížek má předlohu ve velkomoravských mikulčických nálezech právě z období devátého století. No a psací brk v ruce Jana Ámose symbolizuje mnohé, například jeho snahu encyklopedicky sepsat a utřídit tehdejší vědění světa nebo jeho dodnes uznávanou pedagogickou činnost.

Autorem reliéfů je pan Zdeněk Lindovský z Kunštátu.

Pozn.č1: v den státního svátku 5. července, což je „Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“ bude nad radnicí městské části vyvěšena moravská vlajka jako symbol patriotství a vědomí si vlastní historické identity.

Pozn.č.2: datum 5. červenec nemá s misí ani životem obou bratrů žádnou souvislost. Stanovil ho při příležitosti tisíciletého výročí v roce 1863 papež Pius IX. a to na žádost tehdejšího olomouckého arcibiskupa. Mnozí historikové se dokonce klaní k názoru, že učenci dorazili na Moravu až na jaře 864.

Pozn.č.3: Svatí Cyril s Metodějem jsou patroni Bohunic a je jim zasvěcena i bohunická kaple.

Pozn.č.4: Tradiční bohunické hody se konávaly právě 5. července. Vzhledem k prázdninovému času se při jejich novodobé obnově rozhodlo o přesunu jejich konání na svatého Václava (28.9.). Vzhledem k tomu, že se prozatím vždy vydařily nejen organizačně ale i za přízně počasí, naši patroni nám jistě odpustili…

Pozn.č.5: nejstarší česká duchovní píseň z 11. století „Hospodine, pomiluj ny“ nese jasné prvky staroslověnštiny a společně se Svatováclavským chorálem patří k prvním českým národním hymnám.

Ing. Miloš Vrážel, starosta

Diskuze na téma je možná i na:  www.facebook.com/bohunicepohledemstarosty