Městská část Brno | Bohunice

Kolem Brna, tedy i přes Bohunice, byly budovány zákopy. Občané museli odevzdávat krompáče a lopaty pro nasazené obyvatelstvo, zákopníky, pracující na zákopech. Sbíraly se i pokrývky. Z Bohunic muselo odejít na zákopové práce asi 50 pracovníků.

V důsledku velké zimní sovětské ofenzívy byly značné přesuny německých vojsk. Již 31. ledna byly viděny první německé oddíly na ústupu na západ. Sociální ústav (chorobinec) v Bohunicích byl už v roce 1941 přeměněn na lazaret.

S blížící se frontou počali obyvatelé schovávat své zásoby potravin i cenné předměty. Zakopávali je do země nebo ukrývali na všech možných, často velmi důmyslných místech. Citelný byl nedostatek soli.

Jaro po kruté zimě bylo velmi pěkné. Již kolem 15. dubna bylo v polích všechno zaseto, i brambory zasázeny. Rolníci pospíchali, neboť zesilující dunění, přicházející z jižní Moravy jasně ukazovalo, že se vítězící Rudá armáda blíží k Brnu.

Obyvatelstvo pak s blížící se frontou odstěhovalo se do sklepů, kde se zařídilo na delší dobu. A tak se v Bohunicích žilo ve sklepích.

Největší počet obyvatel se uchýlil do sklepa občana Oberreitera. Je to velký starý sklep, bývalý vinný sklep starobrněnského kláštera. Nálada obyvatelstva byla optimistická, plná očekávání. Hlavní starostí bylo, jak tu frontu přečkáme a dočkáme-li se té kýžené svobody ve zdraví!

Němci měli zákopy obsazeny i mladými 17letými chlapci, kteří ani pořádně neuměli zacházet se zbraní. V zákopu blízko Vohnoutovy ulice hráli si dva mladí vojáci s puškou. Vyšla ráda a jeden druhého v neopatrnosti zastřelil.

Mnozí občané z Bohunic odstěhovali se na venkov k příbuzným a známým s nadějí, že tam fronta proběhne klidněji, kdežto o Brno mohou být sveden tuhé boje. Nejvíce jich odešlo do Nebovid, Moravan, Tikovic, Ořechova, ale i dále, na Českomoravskou vysočinu. Někteří prožili tam však více náletů a tuhých bojů než my v Bohunicích. Někteří tam přišli i o život, jako Karel Škarbuška a jeho sestra s chlapečkem, kdežto její manžel, který zůstal doma, tomuto osudu při bombardování obcí ušel.

V neděli 22. dubna byl vyhlášen výjimečný stav a vydán zákaz vycházet od 21. hodiny večer do 5 hod. ráno. V noci z 23. na 24. dubna pronikly 3 sovětské tanky ze Střelic po Jihlavské silnici až na Vídeňskou ulici v Brně. Na zpáteční cestě Němci jeden tank pancéřovou pěstí zničili. Posádce se podařilo uniknout a druhého dne byli nalezeni pod můstkem dráhy u Lískovce našimi lidmi a dobře ukryti, aby nepadli do rukou fašistů.

V úterý 24. dubna byl odpor Němců zlomen a boje se přiblížily k Moravanům, Nebovidům a Ostopovicím. Pozorovali jsme prudké nálety sovětských letadel na prostor u Nebovid a říčky Bobravy. Byl to nezapomenutelný obraz. Jedno letadlo za druhým v přesných intervalech řítilo se obloukem do hloubky a chrlí ohnivý proud střel na postavení fašistů. V odvážných kruzích vracejí se letadla zpět a znovu a znovu sklouzávají za nádherného ohňostroje střel, který se v podvečerním šeru jasně odrážel od moravanských lesů. Byl to nádherný kolotoč, a my jako děti jsme jásali a tleskali těm statečným stalinským sokolům a říkali jsme: „Jen houšť, jen houšť, každým vaším výstřelem jsme blíže k dlouho očekávané svobodě“.

Úterý – 24. duben – byl bojově nejrušnější den. Již v noci obsadily moravanské kopce silné oddíly německých tanků a děl. Několik tanků zůstalo i ve vesnici. Jeden z nich byl u zahradnické školy, druhý na Vohnoutově ulici uschován pod třešní p. Jaroše. Naštěstí tento po prvním výstřelu byl porouchán a již nevystřelil. Zato tank u zahradnické školy střílel dlouho a tropil pekelný rámus. Věděli jsme, že jde do tuhého a že jsme nyní právě my v Bohunicích ve středu fronty. Cítili jsme každým nervem, že se blíží historický okamžik našeho osvobození. A chtěli jsme tento okamžik co nejlépe zachytit. Proto občané nedbali příliš opatrnosti a vykukovali z okének, vikýřů a zídek na pestré jeviště, kde vrcholilo veliké válečné drama.

Střelba tanků a děl mísila se s hukotem sovětských letadel, které zpracovávaly v pravidelných intervalech již i samy Bohunice, aby jako zralá hruška padly pokud možno s nejmenšími oběťmi na životech do rukou našich osvoboditelů.

Brzy se projevil účinek leteckých útoků. Po každém náletu zůstalo několik proděravělých střech a vznikly i požáry. Hořelo v domě u Dlapků a Hlaváčků, na Rolnické ul., zničen byl dům J. Votroubka na ul. Brněnské a poškozeno požárem i několik dalších domů.

Byly i oběti na životech. Při ošetřování králíků u sousedů, kteří z Bohunic odjeli, byla zabita při bombardování Terezie Nováková, Marie Badalová, žákyně obec. školy, ve vedlejším domě. Na cestě domů po hašení požáru u Dlapků přišel o život dělník Ludvík Trenz při náletu další vlny letadel poblíž svého domu na Bohuňové ul. Začátkem měsíce dubna během jednoho z náletů letadel na Brno, zahynul 14 letý Soukup.

Byli jsme svědky sestřelení sovětského letadla nad moravanským kopcem. Útočilo směle na německé tanky umístěné na „Nivce“, které zasypávalo krupobitím střel. Náhle se však silně naklonilo a jako postřelený pták řítilo se k zemi. Dech se nám zatajil, krev ztuhla. Ihned po pádu vyšlehly několik metrů vysoké plameny. Dojem byl strašný, až posvátně symbolický – to byla zápalná oběť, při níž byl obětován sovětský letec – hrdina na oltář naší vlasti. Neznámý hrdina, budiž ti naše česká země lehkou!

Vlnové útoky na Bohunice zahnaly i fašisty do sklepů, neboť věděli, že každý odpor je marný. I německý štáb umístěný u Melounů na Lánech přestal zřejmě myslit na odpor. Využíval přestávek mezi jednotlivými nálety a začal balit. Oh, ten nevýslovně blažený pocit vidět ty nafoukané důstojníky Wehrmachtu běhat bezhlavě sem a tam a shledávat ustrašeně vše co by mohli s sebou vzít!

Ve středu ráno – památného 25. dubna – překvapil nás nápadný klid. Moravanské kopce byly prázdné, všechna děla a tanky odtáhly. Zhluboka jsme si oddychli v naději, že to nejhorší je už za námi. Již během dopoledne pozorovali jsme na moravanských kopcích malé přestřelky. Poznali jsme, že sovětská pěchota už se k nám blíží a bedlivě čistí obsazený prostor od ojedinělých Němců.

A pak přišel nejdramatičtější, tak dlouho očekávaný okamžik. Kolem 17. hodiny rozlétly se dveře a objevil se první Rudoarmějec, osmahlý, zaprášený a upocený. Vítali jsme ho nadšeně a nabízeli pohoštění. Ten však prudkým mávnutím ruky odmítl a rázně se vyptával: „Kdě germán, kdě?“

V tom zazněly od zahradnické školy výstřely a náš voják běžel tam na pomoc svým soudruhům. Pozorovali jsme boj o zahradnickou školu, kde se fašisté ukryli a měli výhodu, neboť byli kryti parkem. Tam zaznívaly výstřely a křik. Jednotliví Němci prchali na různé strany po polích na Lánech. V sousedství zahradnické školy běžel jeden Rudoarmějec svým kamarádům na pomoc. Když byl asi v polovici pole, hvízdla od silnice zákeřná kulka. Rudoarmějec rozpřáhl ruce i s puškou a jako podťatý strom padl do měkké půdy, jako by ji chtěl ještě naposled obejmout.

Tento Rudoarmějec věděl, když se blížil k Brnu, že jeho úkolem je ještě osvobodit tuto naši českou půdu a potom že už bude konec války, konec hrůz. On se vrátí domů ke svým drahým, jimž má tolik co vypravovat o své čtyřleté pouti z širých ruských plání až k nám do Československa. Avšak nedočkal se. Položil svůj život k těm milionům životů obětovaných za to, aby ostatní mohli klidně žít ve štěstí a míru. Čest budiž jeho památce, jakož i čest všem dalším 7 hrdinům, kteří padli na půdě naší obce. Byli pochováni v zahradě p. Ševčíka, v parku zahradnické školy, před sokolovnou a na Morávkově náměstí.

K večeru už byla naše obec plná Rudoarmějců. Teprve nyní byl čas na uvítání a pohoštění. Ozvaly se harmoniky a dlouho do noci zazníval zpět ruských a českých písní.

Bohunice osvobozeny v 6 hodin večer na svátek sv. Marka,  ve středu 25. dubna 1945.

Bylo jistě mnoho radosti a slavilo se dlouho do ranních hodin. Probuzení však bylo kruté...

Ráno se po vesnici a po celém okolí roznesla smutná zpráva. Po přílišné radosti a touze po osvoboditelích nastalo rozčarování, které nikdo nečekal a které každého překvapilo. Po přejití frontovní armády přišla armáda ruských kozáků. V tomto vojsku, patřícímu maršálu Malinovskému nacházelo se dle výpovědi ruských důstojníků 30 procent vězňů ze Sibiře. Rusové zaplavili jako kobylky celý náš kraj, naše města vesnice. Oné noci všichni mužové Bohunic zavlečeni byli do místní orlovny a po domech nastalo všeobecné rabování. Němci započali, Rusové pokračovali. S pistolí v ruce přicházeli do domů a brali vše. I na znásilňování žen došlo. U rolníků vyprázdnili stáje, brali drůbež, odváželi seno, slámu, obilí. Kudy projížděli tanky, děla a auta byla úroda z polovice zničena, velké škody byly napáchány na ovocném stromoví. Krmení, které neodvezli na fůrách, spásla velká stáda koní a krav. Na domluvu našich lidí klidně odpovídali: „To ničevo, to fronta, to vojna“.

Málokterý dům byl ušetřen. Odporovat nikdo nesměl, brali peníze, skvosty, obleky, látky, hlavně kapesní hodinky (časy), jízdní kola, potraviny, jiné a jiné cenné věci. Mnohá rodina byla úplně vykradena, že neměla do čeho se obléci. Uloupenou kořist napěchovali do pytlů, které musely naše ženy šíti a balíčky po 10kg směl každý voják, každý měsíc odesílati letadlem do Ruska.

S rudou armádou střídala se armáda rumunská, která tolik neplechy nenatropila a brzy stáhla se domů, avšak Rusové zdrželi se u nás skoro do konce roku.

Antonín Crha
starosta

Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.

Zdroj foto: Soukromý archív autora článku.