Městská část Brno | Bohunice

Roku 1889 oznámil profesor Alexandr Makowský nález levalloiského[1] hrotu v Kohnově cihelně na Červeném kopci v Brně-Bohunicích. Někdy koncem 20. let minulého století začali bratři Ondráčkovi sbírat podobné nástroje z návrší mezi Brnem-Líšní a Podolím. Na nález pak upozornil K. Valoch na stránkách časopisu Moravského muzea. Nadále bedlivě sledoval zachraňovací práce na Červeném kopci.

Roku 1969 započaly na západním okraji cihelny zemní práce vyvolané výstavbou komunikace a bohunické panelárny, které trvaly přibližně 5 let. Během této doby získali archeologové značně velkou kolekci kamenných artefaktů spolu a četnými dřevěnými uhlíky. Z uhlíků byla získána 3 radiokarbonová data v rozmezí 43.000 – 40.000 let před naším letopočtem, z čehož vyplynulo, že osídlení probíhalo na samém konci středního paleolitu. Této skutečnosti však nenasvědčovala typologická skladba nálezů. Prvým nápadným rysem byl výběr suroviny, neboť naprosto dominoval modrošedý jurský rohovec ze Stránské skály, vzdálené vzdušnou čarou asi 5 km.

V technologii zpracování se objevil, do té doby ve střední Evropě nečekaný prvek: vyspělá levalloiská technika. Je zde patrné značné zastoupení neretušovaných hrotů a drásadel.

V bohunicienu nebyly nalezeny žádné lidské pozůstatky, a tak není přesně známo, jaký typ lidí je vytvářel. Je však možné se domnívat, že se jednalo ještě o neandertálce (Homo sapiens neandertalensis), i když možná již s některými znaky moderních lidí.[2]

Výsledky archeologického bádání K. Valoch klasifikoval jako szeletin[3] levalloiské facie.

Roku 1979 je M. Oliva pokřtil na bohunicien, protože mu neušlo, že všechny typické a zcela ojedinělé typy szeletienu jsou vyrobeny z jiných surovin než čepele levalloiské techniky. Založil tím novou, samostatnou kulturu s uvedeným názvem bohunicien, jež je moravskou variantou přechodu od středního paleolitu k mladému. J. Svoboda k této kultuře později přiřadil nálezy z Brna-Líšně a ze Stránské skály. V roce 2002 pokračoval ve výzkumu Červeného kopce P. Škrdla a G. Tostevin. Díky jejich nálezům a včasné publikaci dosáhl pojem bohunicien mezinárodního renomé a dnes se jím označují nálezy z Polska, Ukrajiny i Blízkého východu.

Ovšem vlastní bohunicien se objevuje jen na okrajích brněnské kotliny, odkud ojediněle zasahuje do Bobravy a Náměště nad Oslavou. Vlastní naleziště nad bývalou cihelnou na Červeném kopci obsahuje řadu typizovaných drásadel, listovitých hrotů a klínků vyrobených ze surovin, s nimiž se běžně setkáváme – rohovec, spongolit, pazourek.

S bohunicienem je spojena otázka, zda jde o místní jev, nebo o důsledek migrace z vývojového ohniska na Blízkém východě. V tom případě by ale bylo stěží vysvětlitelné, proč se industrie bohunického typu soustřeďuje jen na malou lokalitu kolem Brna a není rozptýlena celoplošně.[4]

Antonín Crha
místostarosta

[1] Levalloiská technika je způsob výroby kamenných štípaných nástrojů, který se užíval ojediněle již během starého paleolitu. Název vznikl podle naleziště ve městě Levallois-Perret na severozápadním okraji Paříže. Hlavní princip této techniky spočívá v plošné úpravě jádra, které je tak předběžně připraveno k odštěpení samotného nástroje. Tato příprava jádra umožňuje odbíjet úštěpy pravidelného tvaru, stejně jako čepelky. Konečný výrobek se z tohoto jádra na vybraném místě odbíjí jediným úderem. Tato metoda je vyspělejší než ty, které byly používané dříve, protože umožňuje mnohem větší kontrolu nad velikostí a tvarem budoucího nástroje. Nástroje takto vyráběné zahrnují škrabadla, nože, ale i tzv. levalloiské hroty. Zdroj: Wikipedie.

[2] Viz: ČIŽMÁŘ, M. a kolektiv autorů. 1993. Pravěké dějiny Moravy. Vydal Muzejní a vlastivědná společnost, str. 31- 32.

Obrázky zdroj:  internet